:: Jen tak zlehka ::

:: 30.4.04 ::

Včera začalo www.unitedislands.cz

Uvažoval jsem dneska zda vyrazím na Levellers nebo dám přednost Visacímu Zámku. Levellers jsem ještě naživo neviděl, ale musím se přiznat, že mě ani nelákají. Zato VZ jsem viděl již mnohokrát, ovšem mají oproti Levellers jednu velkou výhodu. Jsou na Kampě a hned po nich vystoupí Lenigradští kovbojové, které určitě vidět chci, ba co víc, musím. Ne, že bych až tak moc byl zvědavý na hudbu, ale ta šou bude stát určitě za to. Taky by mě zajímalo, zda si české fanynky vezmou k srdci doporučení, ať háží kalhotky na pódium. Dál jsem přemýšlel, co vybrat z bohaté nabídky na sobotu, ale to se ukázalo jako zbytečné, neboť se na přelomu pátku a soboty (stejně jako republika do EU) řítí do Prahy část ostravské famílie, z důvodu oslav nějakých narozenin a svátků, zde dislokovaných příbuzných. Jo a od 1.7.2004 jsem pojištěncem VZP - zuby těšte se. Rozloučím se dálším nápisem, který vídávám na cestě busem do práce.

Taxikaři sou zmrdi

:: zprznil: Karl 16:07 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Zapalte ohně aneb Na koštěti do Evropy...

Že jsem stará čarodějnice je snad jasné. Že jako taková budu dneska v noci drandit na koštěti kolem hořící vatry je samozřejmé. Je jasné a samozřejmé, že už měsíc spřádáme v našem regionílním sdružení "Jedubab" temné plány na řádné oslavení dnešního sabatu. Košťátko jsem včera vytáhla ze sklepa a patřičně vyzdobila. Černý hábit jsem si vyprala, kotlík na lektvary vycídila a netrpělivě očekávám soumrak. Zatím se mi ovšem neozvaly kolegyně čarodějnice a tudíž je mi dosud utajeno místo dnešního sletu. Ale do večera daleko, tak snad všechno klapne a do Evropy vlítneme jak se sluší a patří. (Teda, ne že bych z té EU byla nějak zvlášť nadivoko.)

Pokud se dnešní Black Sabath vydaří, doletím si po půlnoci pro pana Válečného a "dotahnu ho pod barzjaky rozkvitnuty křak, až mě oluba, bo něchcu uschnuč". Cítím totiž v kostech, že tajemné lektvar, připravené dnes v noci, mi s největší pravděpodobností způsobí sobotní kocovinu a třeskutou bolest hlavy. S permoníkama v hlavě a dvojkou v každém oku opravdu nedám sobotní dopolední procházku, byť by jejím účelem bylo líbání pod třešní. Avšak kvůliva některým zítřejším akcím budu za tu kocovinu vděčná. Rozhodně se totiž nehodlám účastnit juchačky na počest vstupu (však víte kam). Kocovina také vhodně otupí mou vnímavost v rámci soudružské šou na naměšču, která nese hrdý název "Ta práce matka pokroku...". Bydlíme od náměstí na dostřel a projevy soudruhů a tóny Internacionály mi (i bez kocoviny) přivozují nauseu.

Všem čarodějnicím i čarodějkám přeji vydařený sabat. Všem ženám báječné polibky pod třešní. Všem mužům ať mají koho líbat. Vám ostatním hezký víkend a pokud právě obědváte, dobrou chuť.

K lesu čelem, k Ivanovi zády...

:: ohezkla: HK 12:57 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

To jsem ale šikula, měli jste mě za vola a už jsem vyléčenej, tohle už do nebe volalo!

Tolik věcí najednou. Pořídil jsem si novou desku a procesor, za což patří dík kolegovi Ovocemu (ať mu vousy nikdy nevylínají) a především jeho přítelkyni, která vše zařizovala za poněkud zvýhodněných podmínek. Nádhera, děkujeme. Zde musím přidat jednu zprávu s prudkou informační hodnotou. Kdo je kdo, tento již ukrutně dlouho neaktualizovaný dokument, byl dnes předělán, a to tak, že jsem přidal jednu osobu. Já vím, nic moc, ale přeci jen, zaslouží si to. Blahopřejeme. Dnes jsem podepsal smlouvu na dodávku služeb internetu a v pondělí mi jej budou instalovat. Doufám, že nedopadnu jako většina internetem a návazně multiplayerem postižených známých a občas se před tou půlnocí dostanu do postele. Taky jsem se rozhodl, že navštívím zubaře. Ale ouha, všichni zubaři, které jsem v Praze oběhal, mají plno a nové patienty nepřijímají. Co včil? Naštěstí mi a Čmeldovi byla doporučena jedna zubařka, která nás i vezme. Ale však! Nemá smlouvu s mou skvělou Revírní bratrskou pokladnou. Jelikož jsou mi mé zuby přednější než milovaná Revírní bratrská pokladna, dospěl jsem k uvážení, že je na místě změna zdravotní pojišťovny. Kterou si vybrat? Moloch VZP! Chtěl jsem se tedy telefonicky vyptat na informace, co k tomu potřebuji. Volal jsem na úřadovnu (oni nemají pobočky, ale úřadovny) Prahu 3. Nikdo nebral. Zkusil jsem Prahu 2 - nic. Praha 1 - nic. Praha 4 - nic. Až na Praze 5 mi vzala telefon jedna milá dáma a pravila, že jediné co potřebuji, je k nim přijít, oni mě zaregistrují a za tři měsíce už budu jejich pojištěncem. Skvělé. Zubař bude v červenci. Rozloučím se nápisem, který vídávám při cestě busem do práce na zdi jednoho domu.

Zmrdy ze psy zabyju

:: zprznil: Karl 15:42 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Měl to být poetický večer aneb Problematika dospívání...

Chtěla jsem se odměnit za statečnost (pan ORL dochtor mi nedal takový ten obrázek se lvem a nápisem "Statečné srdce") a na chvíli zapomenout na svou bolavou držku. Chtěla jsem si odpočinout od hokeje, vytáhnout pana Válečného a čubu na podvečerní procházku a následně zajít (to už jen s panem Válečným) na nějaké dobré papu do restaurace. Konec konců, proč ne, jednou za čas. Byl krásný vlahý podvečer, začalo se smrákat, řeka šuměla. Procházka byla velmi příjemná a taková jarně romantická. Dokonce i čuba vycítila výjimečnost této situace a zcela mimořádně nesežrala zdechlou rybu.

Příjemně naladěni jsme se vydali do centra a cestou jsme se rozšafně dohadovali kam se zajdeme najíst. Oba jsme měli chuť na pizzu a proto zvítězila pizzerie, kde sice mají tu italskou placku poněkud dražší, leč bezkonkurenčně nejlepší. Drobně jsme opomněli skutečnost, že v oné pizzerce se scházejí puboši z celého města (nechápu, je tam fakt poměrně draho). Zasunuli jsme se do prázdného boxu a ano...hospoda byla plná pubescentních fakošů. V boxu za mnou seděly tři černě oděné intelektuálky (evidentně produkt Slezské univerzity) a oduševněle rozprávěly na téma:Kafka a jeho přínos pro českou literaturu. Inu, i já si kdysi hrála na intošku a blábolila o Kafkovi. Děvuchy navíc nebyly hlučné, takže se to dalo přežít. Ovšem pantátovi hořkla jeho výborná špenátová pizza v ústech. Box za jeho zády okupovalo pět asi osmnáctiletých husiček. Neustále se nablble chichotaly a chovaly se jakoby to tam osvobodily. Jejich výrazivo by jim mohl závidět leckterý dlaždič. Chápu, že puberta je obdobím vzdoru a odmítáním autorit, ale mluvit o své matce jako o "té staré pitce", ehm, tedy...navíc si ty trubky připadaly děsně v po-ho-dě. Dozvěděli jsme se vše, co jsme nechtěli vědět o jejich intimním životě (zásadně hovořily o šukání, prcání a šoustání). Také jejich názory na muže byly poměrně interesantní. Nejvíce mě zarazilo, že jsou to maturantky. Podle chování a mluvy bych je tak šacovala na jelita z pomocné školy.

Chudák manžel byl tak vytočený, že se neudržel a velmi slušně je poslal do pekel. Jedna z nich (ta nejhlučnější a nejvulgárnější) mu jasně naznačila "vo co gou":"Drž pi*u, šuline!". Tak to bylo silné kafe i na mě. Jsem pověstná svou zdrženlivostí a tolerance je mé druhé jméno, ale toto? Vstala jsem, s úsměvem na rtu a telefénem v ruce jsem se šla děveček optat na číslo na Městskou policii. "A proč jako, ty krávo?". "Protože mě, milé dámy, obtěžujete svým vulgárním a hlasitým projevem.", odpověděla jsem a nahodila výraz tvrdosti žuly. Jejich smích mě málem smetl pod stůl. Se stále žulovým ksichtem jsem vytočila číslo policajtů a strážmistrovi velmi zřetelně vysvětlila daný problém. Že mi sdělil, že k takové prkotině vyjíždět nebudou, jsem samozřejmě holubičkám neřekla. Každopádně můj herecký výstup přinesl kýžený výsledek. Pubošky se sklidnily a my jsme, mírně rozladěni, dojedli své pizzy. Při odchodu jsem si neodpustila pár vět o úrovni štředoškolské mládeže.

Já vím, nebyli jsme jiní. Taky z nás rodičové šíleli. Ale právě proto nehodlám tolerovat hormony zmítané mozky, které se na veřejnosti chovají jako hovádka. Ať si mezi sebou mluví jak chtějí, ať si tak mluví i doma, když to nesere jejich rodiče. Já ale nevidím jediný důvod, nechat si otrávit pěkný večer bandou pubertálních dacanů.

Škoda každé facky, která padne mimo...

:: ohezkla: HK 13:13 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Slintavka, sága pokračuje aneb Furt musím mít něco extra...

Původně jsem chtěla napsat pár řádků o tom, jak jsem si včera večer pěkně, po chlapsku, zafandila při hokeji. Ale to asi vy všichni, že. Tudíž si dovolím popsati svůj dnešní nevšední zážitek z návštěvy ORL ambulance. Ušně-nosně-krčního Igora jsem dnes poctila navštěvou stran své "slintavky". Řádně vystresovaná, malující si ty nebrutálnější obrázky z vyšetření, s vizí odslintání se do věčných lovišť. Můj milovaný pan dochtor je naštěstí kliďas a když viděl, jak se klepu hrůzou, zavedl řeč na včerejší hokej. Mírně uklidněna a uvolněna jsem přestala urputně odmítat zasunutí kovové špachtle do dutiny ústní. Ohledání mé slintací žlázy dopadlo na výbornou. Nejen že slintám svobodně, slintám i dle všech regulí a pravidel. Kam se hrabou čoklové pana Pavlovova. Následovalo sono mých dutin, které mělo stoprocentně vyloučit slintací zánět. Mno, nebolí to, ale že by to bylo nějak zvlášt povznášející...vražte si rozsvícenou žárovku do pusy a nechte ji asi pět minut svítit. Ještě teď mám pocit, že má lebka rudě plane. Nicméně sono nepotvrilo zánět a Válečná si radostně přičetla bod k dobru.

Další vylučovací metoda proběhla v rámci mého ucha vnějšího i středního. Au, au. Není mi příjemné, když si sama čistím slechy takovou tou vatovou tyčinkou. Dochtor Igor mi vrazil do ušenka jakousi kovovou klebetu. Instinktivně jsem ucukla a málem jsem si učurnula do textilu bolestí. Ne-e, to fakt nemusím. Avšak výsledek vyšetření byl potěšující, není to ani zánět středního ucha ani to nejsou příušnice. Ale co to teda, sakra, je? Boule pod uchem i vedle ucha jsou realné (ty jsem si nevymyslela) a po tom kvedlání kovem v uchu i docela bolestivé. Další ohledání mojí držky nepotvrdilo ani zánět zubů. Už zbývá jen vyloučit moji pokročilou idioci a můžu jít domů. Ale Igor je důsledný, obhlédl můj boltec, prostor kolem, prohmatal uzliny, koukal mi dokonce do vlasů a velice ho zaujaly mé ekzematické pupeny. Ve finále jsem byla nucena různě otvírat pusu. A jak tedy zní verdikt? Boule pod uchem je značně zduřelá uzlina v souvislosti s alergií a ekzémem a boule vedle ucha? Tak to mě poser! Artritida čelistního kloubu. Normální člověk má artritidu v koleni, kyčli nebo v lokti. Já ne. Já musím mít furt něco extra. Já ji mám v hubě.

Bylo mi vysvětleno, že čelistní kloub je naprosto stejný jako jakýkoli jiný kloub. Snad i více namáhaný a zatěžovaný než kolena či kyčle. Takže, když může být artritické koleno, proč ne artritická čelist? Navíc já tím pantem melu jak najatá a hubu zavřu jen v noci. Artritida čelisti by mohla taky být po nějakém silném úderu do čuně, nebo a to je zřejmě můj případ, při hormonální poruše, či disbalanci. Před týdnem jsem začala pojídat antihistaminika a ta obsahují hormón (tuším kortikoid). Léčba je prostá:"Válečná, drž hubu a žvýkej levou půlkou tlamy!". Prý taky výborně zabírá starý dobrý Aspirin, nebo patáky obsahující salicyl. Takže nemluvím, nežvýkám, polykám Paralen a se slzou v oku myslím na primáře Blažeje a totální endoprotézu čelistního kloubu.

Mluviti stříbro, mlčeti zlato...

:: ohezkla: HK 14:12 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Bolest, do které procitneš, není moje

Zatr, satr. Nějak nestíhám psát. A to bylo takových témat, třeba jak jsem byl na Baníčku v Příbrami po ukrutánské sobotě a celý zápas jsem měl, ostatně jako všichni, na hlavě modrou igelitku, kterou mi hned při vstupu na stadion dal do ruky týpek se slovy: "plaštěnka pyčo". No ale nic, nebudu se opět vrhat v čase v dalekou minulost a napíšu něco o časech nedávno minulých. Tedy o uplynulém víkendu.

Vydal jsem se v sobotu na křest CD světoznámé skupiny Tleskač, který se konal v Akropoli. Domluvil jsem se s panem B., že hned jak zavře krám, dorazí za mnou a já už tam budu vykrůcat se do skarytmu napřed. Původně měl jít i pan G., ale jeho skléróza už je v pokročilém stádiu a tak, když zapomněl v sobotu v práci telefon, neměl jsem se s ním jak domluvit. Pak mi říkal, že večer seděl doma a přemýšlel co by dělal, ale že na ten koncert úplně zapomněl. Po nezbytné výměně názorů, jak se vlastně do Akropole dostanu (já už tam párkrát byl, ale tu cestu nějak ne a ne vstřebat), zakoupení lístku, odložení bundy do šatny, jsem vrazil dovnitř a postavil jsem se na strategické místo - vedle pípy. Jako předkapela hrála Ska-pra-šupina, což je (jak jsem zjistil) pohodové slovenské ska. Jak si tak stojím, objeví se vedle mě takový malinký týpek a pravil jestli nejsem z Řepiště. Na to já, že samozřejmě a on mi řekl, že mě zná, že prý jsem jeho fotrovi naboural auto. Na tu veselou příhodu jsem si hned upamatoval, trochu jsme ji probrali kolem a kolem a on pak celý šťastný, začal mi nabízet brko. No, pak už přišel na scénu Tleskač a musím konstatovat, že byli opravdu výborní. Děvčata z nich byla naprosto frenetiSKÁ a ani chlapci nezůstavali pozadu. V průběhu koncertu dorazil Líná Noha, který mě vylákal z mého skvělého postavení a tak jsem zbytek skvělé produkce strávil pohupováním se na schodech. Do toho se mi ještě Líná Noha pochlubil s tím, že má svátek, obdaroval jsem jej tedy v pátek nabytým zapalovačem a nějakým projetým lístkem. Po skončení, zasedli jsme ještě s Línou Nohou na nějaké to pivo a já pak už spěchal stihnout poslední metro, abych jako slušný chlapec byl včas v posteli. Teda, spíš to bylo tím, že jsem byl unavený jak pes. Hmm. Jak ale, zjišťuji, blíží se osmá a já musím zmizet z práce, takže budu končit.

Čest

:: zprznil: Karl 19:52 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Tento způsob Jara aneb Kruciprdel, choroba...

Minule jsem tuná ubekavala, že je Jaro a poletující pylový bordel mi činí utrpení. To jsem , já bláhová, netušila co mě ještě čeká. Ne nadarmo se říká, že: když čert sere, tak na jednu hromadu. A pak taky, že: neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Takže v sobotu si čert ukáknul a mě rozbolela pravá půlka ksichtu. Jen tak zlehka. Večer jsem si vařila odvar z heřmánku, přikládala vlhký klůcek, napařovala obličej, žvýkala listy jitrocele, no blbla jsem. Pan Válečný s výrazem vymýtače ďábla dával najevo svou nevoli. Ať si prý zajdu na pohotovost a nechovám se jako hysterická babka kořenářka. Dokonce použil i tak expresivní výraz jako "hypochondr" a svůj monolog uzavřel větou:"Vem si Brufen a běž spát!". Polkla jsem růžového přítele a zalezla do postele s jistotou, že nedožiju rána.

V neděli ráno jsem při pohledu do špiglu zařvala hrůzou. Vypadala jsem totiž, jako bych si pravou půlku tlamičky na noc odložila do včelího úlu. Pod uchem boule, vedle ucha boule. Krasavice inteligentní. Boha jeho, co to je toto? Příušnice jsem měla. Na zánět středního ucha to taky nevypadá, protože mě ucho nebolí. Že by uzliny? Ale proč mě to bolí až do obličeje? Zuby? Sakra, jen to ne!! Ale , kdyby to bylo od zubů, tak to by mě snad nějaký ten tesák bolel, ne? Starosti s diagnózou jsem nechala koňovi a jala se přikládat obklady, žužlat dubovou kůru, dokonce jsem kloktala odporným olejem z australského Čajovníku a navrch jsem polkla Brufáč. Do večera mi sice huba splaskla, ale ten nepříjemný tlak a pocit napětí zůstal.

Dnes ráno jsme s boulí pod pravým uchem a tlakem v pravé půli čuně usedla ke compu a začala hledat co by to tak asi mohlo být. Kromě své značně se prohlubující debility jsem také objevila příušní slinnou žlázu. Pročetla jsem všechno. Od invazního zánětu slinné žlázy až po rakovinu. Sevřela se mi prdelka. Že bych teda jako fakt šla do dochtora? Ne, ne. Nejdřív zavolám tchýni-lékařce. Mno, prý to vypadá opravdu na zánět slinné žlázy a mám jít urychleně na ORL. No, na poštu bych s tímhle problémem asi nešla, ale...představa, že mi nějaký MUDr. vrtá do mé malé milé slinné žlázy mi nedělá moc dobře. Byla jsem uklidněna, že dnes se to přeléčí antibiotiky a teprve až pak se tne do živého. Mamušenko moja, pojď si pro mě! Bojím, bojím!! Já nechcu!!!

Jako správná hysterka jsem začala sepisovat závěť. Pak jsem volala svému muži, že bude bzro mladý a krásný vdovec:"Ty, tatušku, včil se idu umyč, pa še obleknu pogřibovy anzug a lehu še do loža, bo sicher dněskaj natahnu špary. Čemu? No bo mam tum slintavku!". Manželovu odpověď mohu pouze a jedině pro - píííp - nout. Jedniná publikovatelná věta byla:"Nechovej se jako idiot a zavolej Igorovi!!!". Mým zatěmnělým mozkem prosvitla naděje. Jasně, Igor. Můj oblíbený ušně-nosně-krční lékař. Ihned jsem zvedla telefén a volala odborníkovi. A víte co? Na osmdesát procent je to zánět slinné žlázy. Potvrzení diagnózy proběhne zítra, po sonu dutin, či čeho. Může to prý být reakce na tu moji pylovou alergii. Takže zítra si nechám uděla fotočku své žlázy slinné a snad to nějak dopadne.

Slintám svobodně...

:: ohezkla: HK 14:46 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Přišlo Jaro do vsi aneb Ustřelte mi hlavu...

Kula pere jako sedlák cepem, ptáci řvou, stromy se osrsťují, pupeny pučí, květy kvetou, zelená je tráva a pyly pýlí. A v tom božím dopuštění se zmateně motám a trpím. Přestože mám Jaro ráda, nemůžu se kochat. Nemůžu nadšeně pobíhat mezi stromovím a nasávat vůni květů. Nemůžu se položit do trávy a čumět do azuru. Proč? Bo! Bo su alergik. Oči mám nateklé jako tenisáky, obličejovou část olezlou jakýmsi nepěkným ekzémem, kýchám a z nosu mi teče jako ženichovi z lulinka. A su protivná. Ráno, abych vůbec mohla existovat, snídám antihistaminika. Prostě balada. A aby toho nebylo málo, včera sežnuli techničtí služebníci pažit před naším barákem, takže to chytám v plné palbě jen co otevřu okno. Nejradši bych někam zalezla a vylezla až na Podzim.

Ale dneska je fakt tak krásně, že jsem se rozhodla zariskovat a vyrazit do lůna Přírody. Nacpala jsem se patákama, vypila půl litru fujtajbloidního odvaru z kopřiv (prý má zmírňovat alergické reakce, pche), sbalila si své malířské náčiní a čubu a srdnatě vyrazila do plenéru. První prdu jsem chytla hned před domem od té posekané trávy. Záchvat kýchání a chrchlání mě vyřadil tak na pět minut z provozu. Ale co, nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme. Jde se do parku. Další dávku pylového bordelu jsem vdechla přesně tam. Rostou tu břízy a ty jsou právě v plném květu. Další záchvat kýchání. Odvážně pokračuji v misi, směr řeka. Dneska je přeci krásně, kurňa!!! Řeka šumí, lehounký vánek čechrá vlnky a roznáší vůkol...do prdele, co je toto za prach? Tak na pyl z těchhle křaků bych snad alergická být neměla!!! Je mi jedno, že ta voda v řece není zrovna nadvakrát čistá. Namáčím kapesník a dávám si ho na ksicht. Stejně už vypadám jako malomocná, takže nějaký svrab ze špinavé vody mě nerozhodí. Se sebevražednou tendencí pokračuji v chůzi, neboť destinací dnešní vlastivědné vycházky má být jezero.

Nebudu snad ani dopodrobna líčit kam jsem se až prokýchala a prochrchlala. K jezeru jsem nedošla, nenaplácala jsem barvy na papír. Kulturní veřejnost sice tímto přišla o jedno vrcholně umělecké dílo, ale já nepřišla o život. U prvního mostu jsem to otočila zpátky do chalupky. Na hlavu jsem si pustila studenou vodu, polkla tři kostky ledu, zavřela okno a zalezla do postele chcípnout. Pokud bych výrazně dlouho nic nenapsala, je po mně. Ale vězte, měla jsem vás ráda. Bděte!

Táta včera na venku našel první sněženku...

:: ohezkla: HK 13:02 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Já už budu hodná, dědečku aneb S autocenzurou v zádech...

Včera, když jsem psala svůj poněkud emotivní výlev, netušila jsem, co vyvolám. Odpoledne mi telefonovalo pár dobrých známých. Ptali se mě na mé duševní zdraví a zvali mě na panáka. Trochu mě, pravda, zaskočili, neb jsem zcela přesně nechápala odkud vítr vane. Prý, že četli mé depresivní úvahy. Prý, že se v tom nemám hňahňat a radši si dát gořalku. Přátelé, děkuji za účast. Jsem v pohodě, zatím jsem se nezbláznila a panáka si s vámi ráda dám někdy jindy, protože teď jsem zasažena jarní alergií a antihistaminika se příliš s chlastem nesnesou.

Pak jsem taky obdržela několik mailů od lidí, kteří mě sice znají osobně, ale ne až tak, řekněme, důvěrně. Prý jakože co to písám za depky. Taková přeci nejsem. Mé druhé jméno je "veselá kopa". Hlubší ponor mi prý nesluší. "Piš vesele a s humorem!", zněl rozkaz. Inu, já slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, že už nebudu psát nevesele, nebudu otvírat třinácté komnaty, nebudu pouštět Džina z lahve. Naopak, zapojím silnou autocenzuru a budu třeskutě vtipná a, ho-hóó, veselá.

Dále slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů a taky, že nebudu děsit svou špatnou náladou muže svého právoplatného a nebudu, nebudu, nebudu působit špatnou náladu nikomu jinému. Tak slibuji, sypu si popel na hlavu, lozim kanálama a velmi se všem omlouvám.

Jako důkaz nepředložím tělo, anóbrž jednu veselou říkánku:"Do oka mi rosa pada, řekni ezly mě maš rada. Ezly ni, tak zdechni.".

Vesele, jen vesele...

:: ohezkla: HK 12:50 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Den pro mou lásku aneb Bulím jako želva...

Je to možná jistý druh masochismu, dívat se na film, o kterém na sto procent vím, že mi neudělá dobře na dušence. Nemohu si však pomoci. Tak tomu bylo i dnes přes poledne. Na Primě opakovali film Juraje Herze "Den pro mou lásku". Nechala jsem všeho, usedla k bedně a po pěti minutách už jsem brečela feňe do kožucha. Poprvé jsem film viděla asi v patnácti a už tenkrát mě fascinoval, brečela jsem a musela myslet na věci, na které se radši moc myslet nemá. Smrt dítěte. Patnáctiletý mozek, nezatížený existenčními problémy, bez špatných životních zkušeností jen ztěží dokáže v plné intenzitě pojmout hrůzu a utrpení rodičů, kteří ztratí dítě. Přesto, nebo právě proto se pokaždé dívám znovu a znovu na tento film. Čím jsem starší, čím více jsem dostala facek od života, tím více prožívám a vnímám smrt. Smrt jako Damoklův meč, který visí nad námi všemi.

V rámci dnešního sebetrýznění jsem vzpomněla na jednu bývalou kolegyni. Je to už možná patnáct let zpátky. Obě jsme pracovaly na výpočťáku. Jí bylo tenkrát asi tolik co mně dneska. Hrozně toužila po dítěti. Několikrát otěhotněla, několikrát samovolně potratila. Dlužno podotknou, že v té době neexistovalo IVF. Těhotenství se plánovalo s teploměrem a menstruačním kalendářem v ruce a udržovalo se tak, že těhotnou prostě zašili (což se, pokud se nepletu, praktikuje i dnes).Pamatuji si zcela přesně jak radostně všem sdělovala, že už je v pátém měsíci a že tentokrát dopadne vše dobře. Za dva týdny ji odvezli přímo z práce do špitálu a vrátila se zpátky asi až za tři měsíce. O deset kilo lehčí, šedivá a utrápená v obličeji. Teprve za další dva měsíce byla schopna mluvit o tom, co se jí stalo.

Do nemocnice ji přivezli se slabým krvácením. V noci jí bylo velmi špatně a měla silné bolesti. Doktoři jí řekli, že vše je v pořádku. Druhý den v poledne jí vyvolali porod (byla už v šestém měsíci) a ... dítě bylo mrtvé. Bylo mrtvé už v noci. Představa, že nějakých dvanáct hodin nosím v břiše mrtvolu mi už tenkrát udělala dost špatně. A to nejhorší mělo přijít. Neboť v šestém měsíci těhotenství se nejedná o potrat ale o porod, musela si mrtvé dítě ze špitálu odvézt a pohřbít sama. Když o tom teď píšu, brečím jako želva. Je to sice už dávno, ale...bolí to.

Vím, že socialistické zdravotnictví je, zaplať Bůh, minulostí. Vím, že dneska je snad všechno jinak. Ale přesto některé věci přetrvávají. Pocit bezmoci, pocit strachu, pocit bolesti a smrt. Proto je možná dobré občas kouknout na film, o kterém víme, že nám neudělá dobře na duši. Jako memento.

Držme si palce...

:: ohezkla: HK 14:47 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

To byl zase věčurek aneb Zatanči mi mezi pomeranči...

V neděli jsem měla v hlavě tisíce malých permoníků, kteří ťukali svými kladívečky a měli z toho škodolibou radost. Manželův známý totiž v sobotu zapíjel svobodu, neboť příští týden vrazí hlavu do chomoutu. Zapíjel ji mocně v malém baru, ve kterém byl i taneční parket a pan diskžokej měl patrně stranický úkol zničit zvukovody všech zúčastněných extrémní dávkou decibelů. Po pěti minutách jsem měla hlavu jako pátrací balón. Po dalších pěti minutách jsem cítila, že mi z uší teče krev a zcela nekompromisně jsem se dožadovala "volume doleva". Volume sice proběhlo, ale doprava a sálem se rozezněl song Leoše "Kožucha" s nebývalou intenzitou. Bylo mi jasno, že tady jde fakt o život a je třeba se urychleně uvést do stavu "opilá a šťastná".

Za hodinu už jsem fungovala jako Tóna Hluchoněmec a házela bokem na duc-duc muzičku. Mozek mi zahltily úžasné hitůvky, od "Sereme" - uá, ué, přes "Čivavu" až k Aničce "Dajdou". Po dvaceti minutách tance jsem se, splavená potem, odebrala ke stolu a občerstvovala se kalorickými nápoji. DJ přešaltroval na gaučovky, oplodňováky, ploužáky a jiné písně pomalého typu. Neb pan Válečný dlel v družném rozhovoru s jakýmsi kamarádem, zapálila jsem si cigárko a pozorovala vlnící se páry. "Slečno, smím prosit?", ozvalo se mi těsně vedle ucha. Opravdu jen zběžně jsem koukla na žadatele o taneček a vymrštila se, jakože teda jo. Za tři pikosekundy jsem hořce litovala. Proč, já blbá, si týpka pořádně neprohlídla? Proč, když jdu jednou za rok trsat, má Marianum (opavský ústav pro retardované) vycházky? Panáček byl takový malinkatý tanečníček s výrazem Foresta Gumpa. Já se nad ním tyčila jako obryně Stáňa a mohla mu v klidu přepočítat řidnoucí vlasy na temeni. V drobounkém tělíčku však lví srdce tlouklo. "Slečno, máte přítele?". "Jde na to z ostra.", pomyslela jsem si. "Ne, přítele nemám, ale mám manžela, žárlivého manžela!", zněla má odpověď . Jeho malounká ručenka se pomalu leč jistě přesunula na mé veliké pozadí. "Váš manžel mi nevadí, když tady není, chi, chi.". Přestože jsem věděla, že kdybych Forestovi plácla jednu přes hubu, zabiju ho, ukázala jsem na svého muže a pravila:"Tak hele, tam ten pán je můj muž, vy urychleně sundejte ruce z mého zadku a chovejte se slušně!". Po těchto slovech jsem se odebrala zpátky ke stolu, kde se můj choť svíjel v záchvatu smíchu. Pozoroval mě a mého tanečníka a čekal jak to dopadne.

Za chvíli se mi dostalo satisfakce a smála jsem se já. K našemu stolu přistoupil velmi šukézní zajoch. I načechrala jsem vlas, nasadila čtrnácti karátový úsměv a očekávala vyzvání k tanci. Hošík však přisednul k mému muži. "Pane, vy vypadáte jako Ježíš.". (Pan Válečný má dlouhé vlasy a hustý plnovous). "Ano, synu, já jsem Ježíš.", zněla pohotová odpověď manželova. "Tak to mi splníte jedno přání, že?". To už jsem neudržela svou kamennou tvář a ryčela jsem smíchy. "Ne, synu, to se budeš muset obrátit na zlatou rybku, já už jsem hodně starý.". Zajoch vytřeštil oko a rychle zmizel. Nemusím snad ani dodávat, že jsem svému muži ještě v neděli říkala "Ježíši".

Při pondělku musím konstatovat, že občasná návštěva diskošky není od věci. Člověk se vypotí líp než v sauně, seznámí se se zajímavými lidmi, užije si pop-muzičky a popije něco alkoholických nápojů. Jedinou vadou na kráse byli druhý den ti permoníci v hlavě.

Tancuj, tancuj, vykrůcaj...

:: ohezkla: HK 10:27 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Nech to, nech to, nech to bejt!

Smrt na každém kroku! Smrk na každém nosu! Nos na každém rohu! Roh na každém čele! Ďáblovo dítě probuzeno! V postýlce našli sparťanskou šálu! Žíla na každém těle! Tělo na těle! Sodoma komora! Komoda v komoře! V komodě batole! Další díl Nekonečné ságy je po dlouhé pauze zde!

:: zprznil: Karl 16:36 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Dopiuaidu (Čumím na to jako blázen..)

Tak jsem dneska vlezl na Blogger a po krátkém rozkoukání se, jsem zjistil, že už spustil Site Feed. No hleděl jsem na to jako blázen, až mi došlo, že to asi fakt není vtip. Rozhodl jsem se pustit do obrovského dobrodružstí a spustit rss i pro Jen tak zlehka. Po velikém boji, kdy padaly stovky hlav a tisíce mečů musely být znovu zkuty, jsem vyhrál. Voila. Je mi jasné, že to není žádná novinka, ale taková už je naše filozofie - nabízet něco, co už nikdo nechce.

Jenom by měl zajímalo, jak dlouho už to na tom Bloggeru jede

:: zprznil: Karl 13:32 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Hitler se musel blbě stravovat, to mi nikdo nevymluví

Rozhodl jsem se, že dva týdny pauzy je dost a opět Vás obtěžovat nějakýmy svými bláboly. Ovšem jak už titulek jistě napověděl, tentokrát to nebude z přítomnosti, ale z nedaleké minulosti, konkrétně z minulého prodlouženého víkendu. Co četr nechtěl, dozvěděl jsem se až na poslední chvíli, že se budu odebírat na daleký severovýchod a to v brzké (nechutně brzké) sobotní ráno. Samozřejmě, že když to bylo tak narychlo, nestihl jsem informovat o svém příjezdu ani svou drahou sestru, která ihned po zjištění (tamtamy na lince Matka - Válečná fungovaly opravdu rychle), provedla kontrolní telefonát:

Já: "Ano?"
V: "Jako můžeš mi říct, kde jsi? Jsi na Moravě?"
Já: "Mnoooooo..." (zrovna jsem se nacházel v Řepiště City, což je již ve Slezsku)
V: "No tak jsi na Moravě?!"
Já: "Mnoooooo...jsem." (zde jsem trochu posunul své určení zeměpisné polohy asi o taaaaaaaaakový kus jižněji za řeku)
V: "Hmmm, pěkné! Stavíš se?"
Já: "Mnoooooo...asi mi to nevyjde.." (prostě chápejte, že ten víkend je strašně krátký a hned zabitý)
V: "Hmmm, pěkné...tak pěkné velikonoce.."

Samozřejmě, že přeháním, tak agresivní ten rozhovor nebyl :). Ale o čem jsem chtěl především psát, byl můj první, silný, ale opravdu silný gurmánský zážitek. Sestřenka slavila narozeniny (věk prozrazovat samozřejmě nebudu) a vzala rodinnou sešlost do restaurace Hacienda Mexicana, která se nachází v místě bývalé nádherné kavárny, ve které jsem nikdy nebyl, v paláci Elektra. Byl jsem trochu unaven z nedělního večera, ale to se mnou nic nezamávalo. Pěkně v klídku jsem si popíjel třetinky plzeňské dvanáctky a studoval jídelní lístek. Nakonec mi do oka padl 300 gramový Tabasco Carmen Steak z uruguayské kravičky, který jsem si objednal medium rare a k němu steakové hranolky. Přátelé, to bylo něco neskutečného co se odehrávalo. Ani ne tak, když jsem to jedl (to byla sice taky síla), ale poté, co už jsem měl vše v sobě. Musel jsem totiž brzo z restaurace zmizet na vlak a tak, když jsem seděl v tramvaji (ano máme v Ostravě tramvaje, dokonce i trolejbusy), jen jsem vzdychal štěstím a vyluzoval zvuky jako áááách, úúúúch, óóóóch. Ještě do Olomouce se mě držel tento požitek z jídla, který si budu muset někdy brzo zopakovat. Večer mi sice trochu naboural Líná Noha, který mě ještě přesvědčil, ať s ním jdu v rámci free mondays na Roe-Deer do Roxy, ale i to jsem zvládl se štěstím (to když jsem propašoval dovnitř batoh plný jídla a pití z domova) a večer šťastně ulehl do postele.

Nashledanou

:: zprznil: Karl 10:31 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Ve víru vášně aneb Su uchyl?

Že s chutí sežeru kde co je o mně všeobecně známo. S mými kulinářskými experimenty je důvěrně seznámen můj statečný muž. Ale svou úchylku jsem doposud držela pod pokličkou. Je čas jít s kůží na trh...s nadšením sleduji pořady o jídle a vaření. Je to má vášeň a závislost, díky níž se začínám podobat trojbradé paňmámě, která má přední část tělesa vybavenu kaskádou prsů a břichů. Ale nešť, až "tlusty budě hubeny, tak hubeny budě studeny". Skrze tuto skutečnost začíná být pan Válečný velmi majetnický. Ve chvílích, kdy mě láskyplně objímá a náruč mu nestačí, vesele ševelí:"Toto všechno je moje!".

Jeho veselé ševelení se mění v bohapustý řev, když koukám na pořady, ve kterých se vaří a následně konzumuje. Prima vařečku mám povolenu sledovat jen když ji uvádí Zounar. Na kuchařský pořad na Markíze se dívám jen v době manželovi nepřítomnosti. Ovšem nejvíce pantátu irituje můj nej nej nejoblíbeně pořad, ve kterém kuchtí angličan Jamie Oliver. Abych však svému muži nekřivdila, vstoupí-li božský Jamie do našeho příbytku je to vskutku prekérka.

Když se přiblíží hodina H a minuta M, upadám do jakohosi podivného duševního rozpoložení. Radikálně sjednávám ab-so-lut-ní klid a omámeně usedám k bedně. Objeví-li se mistr Oliver na obrazovce, dostaví se u mě něco velice podobné hypnotickému spánku. Slintám. Roztouženě olizuji ekran a vášnivě šeptám:"Áj láv jú, Džejmí.". Ten hoch je prostě skvělý. Mladý, pohledný a hlavně, kurňa, báječně vaří. Chápu, že muž tak trošku žárlí. Ale já mu taky nevyčítám, když slintá na Sandru Bulock, že.

Nejhorší situace však nastává, když Jamie dovaří a já přejdu z vnímání Alfa do stavu naprosté střízlivosti. Ihned, za dobré paměti, si letím zaznamenat anglánův recepis. Pak asi půl hoďky zadumaně zírám střídavě do ledničky a špajzu. Další půlhodinu hystericky jargám, že se tady v tom brajglu prostě nedá pracovat. Jak mám kuchtit různé cudzokrajné specialitky, když máme lednici narvanou toliko vepřovým, bůčkem a uzeným?! Proč, do pekel, nemáme půlku lososa, Parmskou šunku, čerstvý fenykl, limetky a mangold, když je teď tak a-kut-ně potřebuji?! Okamžitě, ale opravdu okamžitě, musíme vyrazit do hyper-super marketu a vše potřebné zakoupit!! Manžel, v té chvíli už natlakovaný jako Etna před výbuchem, mě velmi důrazně upozorní, že jsem před hodinou upekla půl kila bůčku a že se tudíž pro žádné exotické sračky nepojede a žádný losos s mangoldem nebude!!

Inu, trošku si popláču, nacpu si gagol bůčkem a svatosvatě si slíbím, že zítra dopoledne si zaběhnu pro toho lososa. A víte jak to dopadá? Druhý den dopoledne mě můžete zastihnout, kterak krájím hovězí na guláš.

Hrnečku, vař...

:: ohezkla: HK 11:12 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Info, info aneb Prostě informace prosté...

Přátelé, kamarádi. Dnes mám pro vás jednu možná nepodstatnou novinku a jedno ohlédnutí do historie "Jen tak zlehka".

Již několik měsíců se potýkám s dostupností Seznam(u). cz, na kterém mám svou e-mailovou schránku. Zpočátku se vše tvářilo přívětivě. Mail fungoval bez chyb. Pak se však objevily první problémy. Stránka se načítala velmi dlouho. Pomalé načítání jsem přičítala (to je obrat, co?) svému připojení přes mobil. Za pár týdnů se otvírání Seznamu ještě zpomalilo a na otevření mailu jsem čekala i půl hodiny. Tož to už mě docela kakalo. A doslova vzetky bez sebe jsem byla ve chvíli, kdy jsem chtěla odpovědět na nějaký mail nebo, nedej to Bože, poslat mail nový. Řachtalo to hodinu, pak na mě vyjukla jakási stupidní hláška jakože ne-e, že to nejde, ale na mé straně je vše ok, problém je v jakémsi systémovém čemsi. No to mě poser. Trochu mě uklidnilo, že tyto problémy nemám jen já. Ale k čemu je mi tedy taková nefunkční klebeta? Proto jsem udělala Seznamu.cz pá, pá. Takže, chcete-li mi někdy psát, tož pište na toto. Do konce dubna budou emilové přesměrováváni na novou adresu, od května mail na Seznamu ruším s definitivní platností. Děkuji všem za shovívavost a pochopení.

Čas pádí, čas letí, Husákovy děti dospěly do Kristových let a já své bláboly už rok písám jen tak zlehka sem, na náš rodinný párek. Moje entrée je datováno dnem 17.4.2003. Byl to vlastně jen takový mail Karlovi. Bratrovi se moje písánky líbily a nabídl mi spolupráci. Začátky byly nesmělé. Já věděla o blogování lautr hovno, netušila jsem jak psát, co psát a jak ta písmenka umístit na blog. Můj milovaný bratr Karel vše trpělivě snášel a pomalu mě zasvěcoval do tajů blogerských. Jen a jen jemu patří můj neskonalý vděk a obdiv. Za ten rok jsem se naučila něco (velmi) málo z HTML, snad jsem našla svou psací polohu a snad i styl. Ne vždy se mi psalo zlehka a ne vždy bylo o čem psát. Několikrát jsem s celým blogováním chtěla seknou. Ale...jsem zatím tady. Chtěla bych ještě při této příležitosti pozdravit všechny internetové známé (i neznámé) přátele. Kdybych měla jmenovat konkrétně a všechny, byl by tento článek velice dlouhý. Myslím si, že ti, kterých se má zdravice týká už sami ví. Tedy, snad vy všichni i nadále zachováte "Jen tak zlehka" svou vzácnou přízeň a...odcházím se dojetím vyplakat do kouta.

Bulvár pro každý okamih...

:: ohezkla: HK 14:25 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Paštiky, jééédééém, paštiky aneb Hokejky v přímém přenosu

Nespím! Sleduji přímý přenos hokejového mače mezi Hamé Zlín(em) a pražskou Slávií. Je to fakt mazec. Samozřejmě, jako správní moraváci fandíme s panem Válečným zlínským Paštikářům. K fandění jsme si objednali pizzu, bo se mi dneska fakt nic nechce, natožpak vařit. A jak všichni Opaváci ví, Kašpárkova pizza, ta je prostě špica. Tož já si dala "Labužnickou a pantáta "Pikantní". A tak papkáme pizzu od Kašpara, popíjíme Plzničku a fandíme seč nám síly a hlasivky stačí. Vy, kteří sledujete a jste z Moravy, určitě jucháte a řvete...GÓÓÓL...tak jako my. Taky jste si jistě povšimli poněkud nervního výrazu tváře páně Růžičky. No jo, já to snad i chápu, hlópé Cajzli prohrávají...tož to není důvod pro veselý ksicht, že?!

Právě probíhá patnáctá minuta třetí třetiny a my jdeme pomalu do finále. Paštiky stále vedou, všichni Valaši se na zimáku nalívají Slivoviců. A sicher celá Morava drží palce Zlínu. Teď mě na chvíli omluvte, kouknu zase na hokej a za pár minut vám povím jak to dopadlo. Ale ještě si tak trochu zařvu:"Paštiky, jééédééém, paštiky!!!".

Tož to musím zaznamenat. Osmnáctá minuta třetí třetiny, stav 3:1 (pro Paštiky, samozřejmě) a Slávia odvolala brankáře. Je to napínavé, Paštiky v oslabení. Můj muž kurvuje, já držím palce, čuba naprosto nechápe a leze mi do krabice se zbytkem pizzy. Zimákem duní:"Mistři, mistři!!!". GÓÓÓL!!! Paštiky dávají svůj čtvrtý gól. Manžel řve jako tur, čuba je stále zmatená a já doufám, že se za těch devět sekund, které chybí do konce nic nezmění.

MISTŘIIII!!! Přátelé, kamarádi, je to doma. Slávia to projela, a to tak že fest. Výsledek 4:1 mluví za vše. Avšak já, ikdyž hokejový analfabet musím říct, že souboj byl velmi vyrovnaný. Bylo to úžasné a strhující. Ráda se občas takhle odvážu a z plna hrdla si zařvu. A fakt je i ten, že jsem si při té dnešní výhře vzpomněla na vsetínské borce a jejich vítězství. Bylo to stejně velkolepé jako dnes. Teď už TV přenáší záběry z nějaké zlínské knajpy. Chlastá se ve velkém a chlastat se bude asi až do rána. Konec konců, proč ne. Já si jdu dojíst kašpara a pokusím se usnout.

Mistřííííí...

:: ohezkla: HK 20:06 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Insomnie aneb Já bych spalo až bych plakalo...

To máte tak, občas se mé staré těleso rozhodne, že není třeba spánku. Spát se prostě nebude a když už, tak jen velmi málo a blbě. Záchvaty nespavosti se opakují v poměrně pravidelných intervalech. Proč tomu tak je nevím a netuší ani odborní lékaři. Mozek nejeví nejmenší známky spánkové poruchy, ani nejsem nějak mimořádně stresována, jen tak nějak nespím. Nespím už pátý den a věřte, že tyto řádky píšu pod vlivem extrémní dávky kofeinu a je mi docela šoufl.

Když se asi před pěti lety tyhle nespací stavy objevily, přičítala jsem je stresu z brzkého ranního vstávání. Nejsem takové to ptáčátko, které radostně, plné elánu a energie vyhopne v pět ráno z pelechu. Naopak, budidlo, nechutně ječící v pět ráno ve mně vyvolává nauseu. Tož jsem si myslela, že sice brzo a bez problémů usnu, ale stres z toho, že zaspím, způsobí mé probuzení v jednu v noci. Ano, probudím se něco málo po půlnoci a už nezaberu a nezaberu. Je to fakt na pytel. Jednu noc se to dá ještě vydržet, ale po týdnu už by šibalo i jogínovi.

I rozhodla jsem se, že je třeba tento problém řešit. Ber kde ber. Na prostředku nezáleží, hlavně že budu spát. Jako první z řady možností jsem zvolila barzjake bylinky. Uvařila jsem si odvar z Babího ucha (či co to bylo za sajrajt). Mělo to sice barvu hodně tmavé moči a páchlo to jako rasův pytel, ale sere pes na oves. Hlavně když to zabere. Po vypití lektvaru jsem upadla do komatu, ze kterého mě za tři hoďky probudil močový měchýř, který volal po urgentním vypráznění. Čůrla jsem si, vlezla zpátky do loža a...do rána jsem nezamhouřila oka. Nu co, nasadíme prostředky silnějšího kalibru. Nějaká dobrá duše mi poradila, že prý spolehlivě funguje pivo. "Hele, vypiješ před usnutím tři Plzničky a spíš jako mimino.". Pro jistotu jsem vypila Plzničky čtyři. Lehce ožralá a fakt ospalá jsem se zasunula do postele. Za tři hoďky se ozval močák a dál už to znáte. Nezabralo ani teplé mléko s medem ani polštářek, naplněný vonnými bylinami.

Zničené těleso jsem předala do péče své tchýně lékařky a vyfásla jsem Rohypnol. Báječné to hypnotikum, pokud ovšem nemusíte vstávat v pět ráno do práce. Můj mozek, oblblý medikamentem, odmítal fungovat ještě ve tři odpoledne. A tak jsem začala experimentovat s různými produkty farmaceutického průmyslu. Po všech jsem byla více či méně domotaná a kýžený výsledek v podobě kvalitního spánku se ne a ne dostavit. Proto jsem pojala zásadní rozhodnutí. Než si vypěstovat závislost na spacích patácích, popíjení lektvarů a piva, raději ten týden bezesných nocí nějak protrpím a o víkendu pozřu jeden Rohypnol, bych se alespoň trochu prospala. Ony tyhle stavy stejně trvají tak maximálně deset dnů a pak už zase spím normálně. Jen tiše doufám, že se z toho nezcvoknu.

Sladké sny...

:: ohezkla: HK 13:15 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Pro radost

Dobrý ne?

:: zprznil: Karl 14:21 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Rukověť manželky aneb Nezabiješ!

Svého muže miluji, ctím ho a vážím si ho. Před zraky jednoho z městských zastupitelů jsem mu kdysi dávno slíbila věrnost dokud nás smrt nerozdělí. Tyto atributy manželského svazku se mi s menšími obtížemi daří naplňovat. Pravda je však taková, že si čas od času, se zrakem zakaleným vztekem a naběhlou žílou na krku, musím polohlasně opakovat:nezabiješ, nezabiješ, nezabiješ!!!

Každá žena se dříve nebo později ve svém životě střetne s fenoménem zvaným "mužský mozek". Snad každá žena si zpočátku naivně myslí, že si toho kolouška převychová k obrazu svému. A já, po jedenácti letech manželství volám:"Holky, nebuďte naivní, chlapa prostě nepředěláte, ba naopak, bude horší a horší!". Ledaže si pořídíte dezorientovaného trubce, který nemá vlastní názor a rád se nechá manipulovat (a ani v tomto případě si nejsem jistá úspěchem).

Já osobně jsem na tento boj s větrnýmy mlýny rezignovala už před lety a pochopila že: chlap si sklopí záchodové prkýnko jen když se potřebuje vykadit. Marné a zbytečné jsou naše prosby a hrozby. Prostě se smiřte s tím, že jdete-li v noci čůrat, v polospánku se zavřenýma očima, ve čtyřech z pěti případů zahučíte do mušle, protože ON to pitomé prkno zase nechal nahoře. Já, když je dopad zvláště bolestivý, začnu ječet. Ať si to taky užije, jen ať se probudí a ví jaké to je praštit se holým zadkem o hajzlík.

Chlap v zásadě odmítá hledat věci, které si někam založil. Proč taky. Má ženu, která přeci MUSÍ vědět, kam si je založil. Obzvláště ráno je otázka:"Miláčku, nevíš kde mám ponožky (slipy, brýle, klíče od auta, peněženku, doklady...)?", iritující. To je ta chvíle, kdy si říkám, že každý rozumný soudce by mě musel omilostnit, kdybych teď svého muže zabila. Copak je takový problém si ty ponožky (slipy, brýle, klíče od auta, peněženku, doklady...) dát večer na místo, kde je ráno najdu?! Věřte, milé spolutrpitelky, že je lepší si na to zvyknout, pomyslet si něco o prdeli, otočit se na druhý bok, přikrýt si hlavu peřinou a čekat, až si onu věc panáček najde sám. Pokud je zvlášť dotěrný, vylezte z postele, otevřete a zavřete lednici a s milým úsměvem mu sdělte, že tam ty ponožky opravdu nejsou.

A když už jsem u těch ponožek. Můj drahý má jistou ponožkovou specialitku, která mě vytáčí k nepříčetnosti. Fusekle si ZÁSADNĚ sundává tak, že jsou rubem nahorů. A odkládá je ne do koše na špinavé prádlo, ale na židle v kuchyni, na topení v pokoji, na židli u počítače...náš byt je poset fuseklema. Já pak chodím, převracím ponožky lícem nahorů a je mi blivno. Fakt je ten, že tuto manželovu slabůstku se mi částečně podařilo odstranit. Pokaždé, když jsem narazila na volně ložené fusekle, vyhodila jsem je do odpadkového koše. I nastal krásný den, kdy ponožky došly. S vlídným úsměvem jsem takto pravila:"Koupím ti, miláčku, nové ponožky, ale jen pod podmínkou, že si je budeš převracet sám a dávat je do koše na špinavé prádlo. Jinak zase poletí do kandlu a choď si třeba v onucích, nebo bos!.". A dneska stačí jen ukázat na povalující se fusekle, naznačit zvracení a vše je následně dle mých představ.

A v tomto duchu bych mohla pokračovat do nekonečna. Špatně umyté nádobí, neustálé přepínání televize, permanentně zaprasený sporák...je toho dost, ale dámy, ruku na srdce, stojí nám to za věčné rozčilování? Není lepší se obrnit trpělivostí a myslet na věci, kterým zase my našim "pánům tvorstva" lezeme na nervy? Žít s chlapem je poměrně hrozné, ale bez něj to taky za moc nestojí.

Netrapte se, paní Kučerová...

:: ohezkla: HK 15:19 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Martin a Jiří už ví, jak lovit kydy kdyby

Opět jsem přispěl do své rubriky „Strejda Karel pátrá, radí, informuje“ ve firemním bulvárním plátku a tentokrát to byl tento dotaz:

KARLE,
DOTAZ DO RUBRIKY SKPRI:
Jak nešlápnout vedle?
VĚŘÍM, ŽE I S TÍMTO ZÁKEŘNÝM DOTAZEM SI PORADÍTE.

ODPOVĚĎ:
I tentokrát nabídnu dvě odpovědi.

Praktik: Milý pane redaktore, povím Vám to asi takto: celý svůj život kráčíme po úzké římse nad propastí, která je posetá spoustou trusu. Snažíme se tedy nacházet čistou cestu, avšak zároveň jde o to, na té římse se udržet. Samozřejmě se stane, že za tak dlouhou cestu nám noha uklouzne a v tu chvíli je přednější nezřítit se do propasti. V těchto případech je pochopitelné, když do toho hovna šlápnete.

Romantik: Život je nádhernou písničkou zpívanou, je posetý lučním kvítím....jak zněla otázka?

Sloužíme lidu

:: zprznil: Karl 10:10 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...